Proč zrovna tento název já užil jsem,
v následných verších já vám povím.
Částečně, že jsem znechucen,
a taky že v nechutnostech si občas hovím.
A z čehože jsem tak znechucen,
že píšu taková to ostrá slova?
z čehože jídlo já pouštím ven,
a napsal jsem další to báseň pro vás?!
.......
Kolem nás je vždy dost známých tváří,
čepýří se svou počestnou svatozáří.
Před námi jsou nejlepší přátelé,
vypraví nám jen historky veselé.
Usměvaví - jsou plni radosti a lásky,
mají k mání přes obličej různé masky.
Jací jsme a jací nejsme, o tom si povídají,
pomluvy a lži se u nich střídají.
však za zády aby nás vzala rakovina.
Dokud jsme jim k něčemu dobří,
jsme pro ně skvělí, hezcí nebo moudří.
Dokud nás pro něco potřebují,
komplimenty nás jen zahrnují.
Však jejich zájem má své krajní meze,
za něž nikdo z nás nikdy nevleze. Za tou krajní mezí jsme pro ně špína,
na kterou klidně ať se vrší hlína.
Za tou mezí jsme pro ně třešně spadlé -
trapné, směšné, na mysli povadlé.
Pro ně jsme jen odpadlíci,
nazí a mrtví jak stáhnutí králíci.
Pro ně jsme jen pouhá položka,
co nechybí, tak jako ponožka. Před námi jen to hezké omílají,
za zády nám do blbců spílají.
Naše chyby, nectnosti probírají,
Naše skutky kritikou stírají.
A když zrovna žádný kaz nevyčíslí,
nějaký klep na nás si vymyslí.
Samou láskou nás tak milují,
že si v pomluvách a drbech libují. Před námi si na něco lepšího hrají,
z pokrytectví kabát ušitý mají.
Nosí samé hezké a zářivé věci,
vedou jen erudované a vzletné kecy.
O sobě s klidem lžou do očí nám.
V Potěmkinové vsi mají svůj chrám,
co je na povrchu lesklý, zlatý,
však uvnitř je zpuchřelý a proklatý.
Blíží se konec této básnické písně,
snad vás z ní prsty na nohách nezebou.
Až z přetvářky a lží budete míti tísně,
tak hlavně vy zůstaňte sami sebou!
2024 ©