V tomto článku jsem si dovolil sepsat některé svoje poznatky nasbírané po čas mojí praxe v tzv. "blázinci". Nejde o názory někoho jiného, ani nevím, jestli to někdo někdy už řekl. Popíšu svými slovy, co jsem zjistil pozorováním a výzkumu. Budu se snažit být co nejméně odborný, a co nejvíce "lidový", a nebudu příliš obšírný. A píšu to proto, protože to má souvislosti s tím, na co často narážím v ostatních článcích (tj. na chorobnou závislost lidí). Tolik na úvod!
Často se potkávám s lidmi (ale také se školenými odborníky), kteří užívají s oblibou hlášku ve smyslu -> za to můžou geny .. je to geneticky dáno. Ačkoliv český "běžný" občan má v tomto jasno, protože je na slovo vzatý odborník přes genetiku (stejně jako valná většina studovaných psychiatrů), ve světě se vedou velké debaty na toto téma a není ani zdaleka nějaký jednotný názor (a nejspíše ještě hodně dlouho ani nebude).
Nicméně více a více se prosazuje názor (k nelibosti "na slovo vzatých" psychiatrů a zastánců farmaceutického průmyslu), že geny v podstatě nemůžou za lidskou psychiku a její vývoj po narození jedince. Světová vědecká kapacita uznává, že geny mohou zvýšit předpoklady pro určité nemoci (fyzické či psychické), ale jde jen o zvýšení procentuálního čísla (řekněme z 30% se to zvedne na 40%). Není to tak, že je to jasně dané a neměnné. Naopak, během života člověka se někdy stává, že geny něco jako zmutují v závislosti na vlivu prostředí a celkovém vývoji člověka.
Přiznám se, že sám jsem měl "omezený" názor ohledně genů, který se ke mě dostal skrze média a všeobecný pohled společnosti. Ale když jsem v rámci studia se podíval hlouběji na genetiku, jak to funguje, jak to vlastně vypadá, a jak se to může propojit s lidskou psychikou - zjistil jsem tři věci.
Za prvé, že média a lidé žijí v jakési klamné iluzi o genech a genetice, kde po hříchu tuto iluzi často přiživují samotní genetičtí (anebo jiní) "pseudo-vědci", kteří pro zviditelní v médiích jsou schopni vědecky "potvrdit" i to, že Slunce obíhá kolem planety Země. Za druhé, že pokud nejsme vědci, co to studují a věnují se tomu celý život - víme o tom úplné ****o (a tedy také já). A proto bychom neměli ke všemu přistupovat s tím, že se začneme ohánět frázemi typu "je to v genech" apod. A za třetí, že geny se mění v lidech během života.
Ano, není to statická veličina, která je pevně daná a všechno podle ní se odvíjí. Naopak, jde o proměnlivou veličinu, která se může velmi rapidně změnit nejen v různých fázích života člověka, ale také pod vlivem toho, co člověk prožívá, stejně jako kde žije, a jak tam žije. Skoro to vypadá, že některé geny se jako by "aktivují" (anebo naopak deaktivují), a posléze rozvíjí podle výše zmíněných vnějších stimulů. A proč vlastně mluvím o genech, když název článku se týká závislosti?
V lidské společnosti se začíná usazovat názor, že o závislosti člověka rozhodujou geny, že se to prý dědí po rodičích. A tak chci poukázat tímto úvodem o genech, že to není úplně tak jednoznačné, a že je to spíše nepřesný mýtus.
Často také potkávám lidi, kteří mluví o závislosti, nejčastěji ve spojení s alkoholem, hazardem nebo drogou...kde tito lidé vidí v "závislácích" ten nejhnusnější odpad společnosti, který si nezaslouží soucit, ani právo na život. I zde jde o nepřesný mýtus, ze kterého lidská společnost začíná dělat všeobecný názor (aktivně podporovaný v médiích...a bohužel také nejednou některými studovanými odborníky). Pochopitelně i tady to není tak jednostranné a jednoznačné. A tak abyste lépe pochopili, oč jde v té závislosti, pokusím se to trošku přiblížit v následujících řádcích. Co říkají výklady ve všeobecných encyklopediích?
Závislost je jakékoliv chování spojené s touhou a dočasnou úlevou, které ovšem ústí v dlouhodobé negativní důsledky. Co je klíčové, že je zde zhoršená sebekontrola, kdy člověk si přeje přestat se závislostí (nebo slibuje), ale nemůže tak učinit, protože to nedokáže (má slabou vůli). Co je důležité zmínit, závislosti se netýkají jen alkoholu, hazardu a drog. Jde také o jídla, o závislost na internetu, počítačových hrách, na penězích, na majetku, na moci, na nákupech, na sexu, na partnerovi - prostě prakticky na všem možném.
Další zajímavý poznatek, že samotná látka (věc, aktivita či subjekt) tvořící závislost není návykovou sama o sobě (např. drogy, alkohol atd). Co udělá takovou látku návykovou - není její složení nebo charakter. Dělá to z ní člověk sám. A to tím, jak moc je náchylným na danou látku. Pokud má silnou vůli či odolnost, tak žádný heroin, láhev vodky nebo hra na ruletě z takového člověka neudělá "závisláka". Bohužel obraz naší soudobé společnosti je takový, že valná většina lidí je většinou náchylná skrze požitkářský, spotřební a konzumní styl života. Náchylnost na závislost určují povětšinou hodnoty jako slabší vůle, psychická a fyzická odolnost. Když tyto hodnoty jsou v kritických číslech, většinou pak člověk poměrně rychle podlehne a propadne závislosti.
Mluvím o jakési "náchylnosti" (vím, divné slovo, ale lepší mě nenapadlo vzhledem k tomu, co má přesně vyjádřit za vlasnost). Někoho možná napadne, odkud se bere tato vlastnost, jak se může stát člověk "náchylným"? Zjistil jsem, že největší vliv má na to prostředí, ve kterém člověk se narodil, vyrůstal a žije aktuálně, a pak nejbližší lidé kolem daného člověka (rodiče, příbuzní, vychovatelé). Naopak jsem nezjistil u sledovaných lidí (ani ve výzkumných pracích jiných odborníků), že by o tom nějak výrazně rozhodovaly geny, nějaké defekty mozku, akvitita neuro-receptorů apod!
Co je pozoruhodné, že proces "náchylnosti" už má svoje počátky v těhotenství matky, resp. plod reaguje citlivě na to, co se děje v jeho prostředí (tj. jak žije a funguje matka, v jakém prostředí ona žije). Je vědecky dokázané, že pokud žena je nějak stresovaná v období těhotenství (a ted nemyslím pochopitelně stres ve smyslu, co si vzít za sukni .. ale skutečně silný negativní stres), negativně to ovlivní dítě na jeho osobnosti. Matky by měly dbát výrazněji na svůj životní styl a psychické rozpoležení zejméná od cca 5-6. měsíce těhotenství, protože v tomto období se začíná "dítě" učit z prostředí, ve kterém matka žije (resp. přejímá matčiny silné emoční vjemy). A samo sebou toto dělá dítě také po narození během prvních měsíců, než začne mluvit a samostatně uvažovat, resp. než se zformuje základní osobnost dítěte (tj. mezi 2-3 rokem).
Že si dítě takové věci může pamatovat, za to může pojem, kterému odborníci říkají "implicitní pamět". Jde o tzv. emoční pamět, kde není potřeba vyloženě konkrétních a určitých věcí, aby si to člověk pamatoval. Jde spíše o reakce pod vlivem silných emocí, které se vryly do mozku člověka. Je zde důležité zmínit, že tyto vlivy mají často silnější dopad na vývoj lidské osobnosti, dokonce dokážou nastavit specifickým způsobem, jak jedinec bude uvažovat a vnímat po zbytek života.
Abych byl kompletní, zmíním ještě druhý pojem - explicitní pamět, kde se člověk snaží vybavit minulost a konkrétní události, určité detaily a hmotné věci. Co je zajímavé dodat, že tato pamět se podle vědců nachází v části mozku zvané "Hyppocamus", která se rozvíjí až od cca 1.5 roku života dítěte, a nikdy onen vývoj nedokončí úplně. Čili jak vidno, implicitní pamět je ta "silnější" a její vjemy by se měly více zohlednovat jak při tvorbě profilů osobnosti, tak při komunikaci s dotyčným člověkem (po hříchu současná společnost spíše klade důraz na "nedostatečně vyvinutou" explicitní pamět).
A jakou spojitost může mít "implicitní pamět" se závislostí? Vědci, kteří vzali za svou tuto teorii, prodělali v minulosti hromadu testů a pozorování, kde dospěli k závěrům, že lidé, kteří se stali "závisláky", prodělali v raném dětství něco silně emočně negativního (vesměs zneužívání, šikana, násilí, ztráta někoho blízkého, nemoc v rodině apod), co se jim pevně vrylo do jejich "implicitní paměti". To pak způsobilo, že se zformovala jejich osobnost tak, že se stali náchylnými (slabá psychická odolnost a labilnost), tj. vznikla vysoká pravděpodobnost, že se během dospívání u nich rozvine jedna či více závislostí. Díky této emoční paměti pak tito "skoro-závislé" děti chovali silnou nedůvěru ke všem autoritám (zejména jiní dospělí, opatrovníci, doktoři, zubaři) a vůči světu se stali uzavřenými. Což pochopitelně vedlo k prohloubení jejich frustrace, pocitů beznaděje, marností, ke ztrátě sebevědomí - všechno to úrodná půda pro "náchylnost" (a tedy pro závislosti).
V tomto směru bohužel musím konstatovat, že rodiče mají největší podíl na negativním stavu náchylnosti dítěte (resp. na slabé psychické odolnosti a labilnosti). Ti totiž doslova "bombardují" každodenně svoje ratolesti silnými emočními vjemy, zejména těmi negativními (výčitky všeho druhu, vmetky, srážení sebevědomí, nedostatek projevované lásky a empatie, časté fyzické tresty, agresivní chování apod), které se posléze doživotně vrývají jako jizvy do implicitní paměti. Jde vesměs o dva typy situací.
Za prvé, když rodiče dovolují, aby se děly věci, které by se neměly stát dětem (např. dramatické scény, urážlivosti, ponížování, nedostatek lásky a pozornosti, málo pochopení, tzv. blízké opuštění, kdy je rodič u dítěte, ale emocně je jako by "pryč" atd). A za druhé, když dětem se nedějí věci, které by se měly dít.
Co říci závěrem? Podle mě není lidskou přirozeností, že jsme egoističtí, soupeřiví a soutěživí. Vnímám lidi jako společenské bytosti, kteří chtějí hlavně žít v harmonii, klidu, míru a lásce, a tam sdílet všechno hezké s těmi nejbližšími. Od narození mají lidé určité potřeby, které jsou v nich rozvíjeni výchovou blízkých a okolním prostředím (přátelství, důvěrný kontakt, láska, přijetí, být viděn, být přijímám takový, jaký je atd). Pokud tyto potřeby jsou v lidech uspokojeny (tj. na správné míře), lidé jsou pochopitelně štastní a veselí, díky čemuž se stávají "lidskými" (tj. soucitní, chápaví, milující, tolerantní, epamtičtí k ostatním apod).
Když to ale není uspokojeno, dochází k deformaci lidských potřeb, a tehdy přímo úměrně k tomu člověk reaguje na tento životní stav (vesměs negativně). Prostě jak vidno, určité lidské potřeby vedou ke specifickým rysům na chování, když jsou uspokojeny, anebo neuspokojeny. Ćili i zde vidíme, jak něco "vnějšího" může výrazně ovlivnit naši psychiku, uvažování a vnímání. A nejen to!
Tvrdím také, že podmínky prostředí, ve kterém žijeme a vyrůstáme , mají vliv na naše zdraví, resp. na vývoj našeho mozku (to platí i pro prožitky a zkušenosti). A tím bych zak nějak zakončil tento článek, který je napsán spíše tak nějak jen pro mě, abych si udělal určitý pořádek v poznatcích, které jsem měl "rozházené" v notýsku.
2024 ©